Úvod » Obory » Literárně dramatický obor » Vyučující a jejich vize » Ohlédnutí do historie "dramaťáku"

Ohlédnutí do historie "dramaťáku"

Pane Králi, jak to vlastně všechno začalo? 
„To víte, bylo nebylo, až v roce 1982 to naše království vzniklo. Ve staré škole v Pokraticích nás poprvé seznámila s dětmi paní Vlasta Dismanová.  Po jejím odchodu se u nás vystřídalo několik pedagogů: Zdena Vešicová, Zdena Skálová, Ivana Ďurčová, Tomáš Sypal.  A potom…“  Pan Král se zasní…
Co potom? Krize? Válka, hladomor?
 „I co Vás nemá! Do našeho království, tuším v roce 1990, zavítala Ida Venzhöferová.“
 „Babička Iduška!!!“, radostně vypískne Princezna.
Tu si pamatuji, provázela mě celým dětstvím. Spoustu mě toho naučila, třeba nestydět se a projevit svůj názor, naslouchat, pořádně artikulovat, vymýšlet příběhy a básničky. A jak na ni vzpomínáš ty, Princezno?
„Iduška byla kouzelná bytost. Často si s námi a dětmi hrávala, zpívala, recitovala, vymýšlela nové a nové pohádky. Díky jejímu velkému srdci a zvonivému smíchu bylo v našem království pořád veselo. A vždycky uměla člověku poradit, i když provedl ledajakou lumpárnu. Divadlem a dětmi prostě žila, věnovala jim spoustu času a pomáhala jim objevit a projevit jejich talent. Díky tomu vznikly třeba autorské inscenace Živly nebo Tváře života a smrti. Žáků přibývalo a od roku 1993 se začalo jezdit na soustředění k řece Sázavě a začali se přidávat i někteří hudebníci.“
A tak vznikla velká divadelní parta. Nebo spíš rodina. Vždyť tak o našem dramaťáku mluví snad všichni, kdo jím prošli.
 „No, jestli do toho mohu vstoupit,“ ozval se Honza, „prošel jsem svět křížem krážem, ale stejně jsem se rád vracel. Našel jsem totiž v ‚dramaťáku‘ svého velkého přítele, Aleše Pařízka. Bavilo mě poslouchat, když se učil přednášet básničky, se kterými pak postupoval na recitační přehlídky a jeho legrácky mě baví doteď!“
Vidíš, Aleš už v devatenácti napsal, a dokonce zrežíroval celovečerní hru Dámská jízda aneb Pánské trable!  A to už byl jen krůček od toho stát se také učitelem ‚dramaťáku‘…
 „Ale pozóór, to hodně předbíháte!“ zvolal pan Král. „Co pan učitel Vladimír Jopek? Veselý mladík! Učil hlasově pohybovou průpravu a vedl soubor v letech 1997–2003.  Jako čerstvý absolvent herecké VOŠ přinesl nový vítr a vytvořil s žáky několik výrazných inscenací. Třeba Perníkovou chaloupku coby hudební pohádku pro školky, nebo Zpěvy sladké Francie coby divadlo poezie. Obě se dočkaly mnoha repríz i na divadelních přehlídkách.“
A někdy v té době vznikl soubor a občanské sdružení Li-Di?
 „Bylo to kolem roku 1997, v době, kdy se ‚dramaťák‘ přesunul do opraveného Divadélka Minimax. Mladí v našem divadelním království totiž chtěli s divadlem pokračovat i po maturitě.“
Úplně je chápu, mně to nadšení také vydrželo a stala jsem se součástí souboru. Nejdřív jako nápověda, později herečka a naposledy jako režisérka.  Soubor Li-Di, to už je teď zavedený pojem. A na koho ještě vzpomínáte, pane Králi?
 „Těch lidí je hodně, někteří se vydali na profesionální divadelní dráhu, jiné potkáváme jako učitele, policisty, lékaře... Divadelní průprava se zkrátka hodí v mnoha povoláních.“
Dobrá, zpátky tedy k Aleši Pařízkovi. Ten začal učit kolem roku 2002, je to tak, Honzo?
„Já na ty letopočty moc nejsem. Důležité je, že založil soubor Mladivadlo a že začal zkoušet celovečerní inscenace i s mladšími studenty. Ty jeho špíly! Propracované kostýmy, výpravná scénografie, hra světel... A nevybírá si vůbec jednoduché kusy. Muzikál Nejkrásnější válka, romantické pohádky Malá mořská víla či Kráska a zvíře, legendární absurdita Král Ubu. Nebo ta vtipná jednoaktovka od Jeana Tardieu Jedno slovo za druhé, kterou si dokonce zahráli na Jiráskově Hronově.“
„A nezapomeň na Shakespearovu komedii Sen noci svatojánské, tu jsi přece režírovala,“ pípla po delší době Princezna.
Máš pravdu, ale to až o pár let později s další generací mladých herců. 
„A jak to vlastně bylo s tebou?“  vyzvídá Princezna.
Jednoduše. V „dramaťáku“ jsem vyrostla, pak tento obor studovala na brněnské Divadelní fakultě, a ještě během studií jsem se vrátila učit. Nejdřív jednu skupinku dětí, pak další a další. A tvořila s nimi drobné inscenace, občas i větší ‚tyjátr‘, ale komorní hry, to je moje parketa.
„A mohu jmenovat?“ mrkne spiklenecky pan Král. „Vzpomínám třeba na ty pověsti O lásce a mordech, roztančené Kafíčko za oponou, filozofický Hotel mezi dvěma světy nebo dojemný příběh Ludvíčka Adlera z doby 2. světové války.“
To byla v poslední době snad nejvíce reprízovaná inscenace, hrála se na Hronově, v pražské synagoze i v terezínském Půdním divadle. Ale jak se říká – není malých rolí a já k tomu dodávám – není malých inscenací. Za každou je spousta nápadů a tvůrčí energie celé skupiny.
„Kterou ty umíš dobře využít,“ doplňuje Princezna. „Však vidím, jak společně v hodinách tvoříte scénáře, navrhujete scénografii a zkoušíte, až se z vás kouří.“
Vždyť pro tohle všechno teď máme krásný prostor Minimaxu a využíváme ho jak pro divadlo, tak pro recitaci i literární dýchánky. Napomohla tomu nová osvětlovací a zvuková aparatura, což určitě poznali i diváci, hostující divadelní soubory nebo též dva naši další pedagogové...
 „Pája a Pája?!“ zasmál se Honza.
Tedy pardon, Pavla Boučková a Pavel Vágai.
 „Jasně. Učí tu dramaťák sice docela krátce, ale s o to větším zápalem!“
„Je radost vidět, že učitelů i dětí přibývá,“ podotkl pan Král.
„Jen aby se zase mohli učit tady, ve škole, a hrát divadlo, je tu bez nich takové divné ticho,“ povzdechla si Princezna.

(S loutkami si povídala Lenka Pařízková)

Výše uvedený text byl vytvořen v roce 2021 pro publikaci ZUŠ ke 120 letům výročí uměleckého vzdělávání v Litoměřicích.

A co se od té doby událo nového?
Během Divadelního pikniku v červnu roku 2021 předal Aleš Pařízek symbolicky své klíče od dramaťáku Tereze Rozmarové. I když se stala oficiálně pedagogem LDO od září 2022, vždy byla jeho součástí – nejdříve sama žačkou, později lektorovala na letních soustředěních, suplovala za nemocné pedagogy… Od té doby tedy táhne pomyslné dramaťácké lano spolu s Pavlem Vágaiem. Na školní rok 2022/2023 se do týmu opět přidala Lenka Pařízková, která se ovšem záhy vrátila na mateřskou dovolenou. Nicméně – sehnala za sebe skvělou náhradu – další absolventku litoměřického dramaťáku, herečku Ivanu Tycovou (dříve Krmíčkovou). Je vidět, náš dramaťák je zkrátka „hnízdo“, do kterého se dobří holubi rádi vracejí.